15.10.2014, kategorie: Titulní stránka

Blíží se tereziánské výročí

Blíží se tereziánské výročí

Příští rok karmelská rodina bude slavit 500 let od narození velké světice sv. Terezie. Nakladatelství Paulínky k tomuto výročí už letos přispělo novým románem z jejího života. Vybíráme pro vás z té části jejího života, kde je poprvé volána k větší radikalitě.

***

„Sestra Terezie de Ahumada do hovorny!“ Terezie šla přes oratorium. Bylo tu prázdno, na zemi stálo pouze několik nosítek, které sloužily během nedávného procesí a dosud je nikdo nevrátil do kostela. Během posledních několika dnů tudy procházela mnohokrát, ale nikdy nepohlédla na obrazy a sochy, které se kupily v koutě. I tentokrát spěchala na výzvu svým běžným, lehkým, téměř tanečním krokem. Jak jen milovala tance! Příležitostně tančila dokonce i v klášteře, na oslavách různých svátků. Každý svátek v ní probouzel radost a radost se vyjadřovala tancem. Tančila sama a zvala k tanci i ostatní sestry: „Cožpak král David netančil kolem Boží schrány?“, ptala se, když se starší sestry pohoršovaly. Omotala si prsty řemínky kastanět, zvonila jimi nad hlavou a podpatky svých střevíčků vyťukávala rytmus. „Neměly bychom být smutné, drahé sestry, “ říkala. „Kéž nás Bůh chrání před smutnými svatými!" Tuto radostnost nezřídka střídaly chmury smutku a znechucení. Snažila se je však přemáhat, a tak radost vždy znovu vyrašila podobně jako tráva zpod balvanu, který se ji pokoušel zadusit. Nemoc Terezii neopustila úplně. Čas od času se vracely bolesti a zvracení. Neopouštěl ji ani pocit vnitřní rozervanosti. Přesto však v její duši stále znovu vytryskla radost jako voda ze zřídla, která si razí cestu přes kameny, snažící se ji zadržet.
Její pohled letmo zavadil o sochu ztvárňující poprsí zbičovaného Krista. Letmo o něj zavadil – a v úžasu na něm spočinul. Tolikrát už v životě viděla obrazy i sochy zachycující scénu, v níž Pilát říká: „Ecce homo!“ Malíři a řezbáři nešetřili červenou barvou, aby názorně ukázali krev, stékající po těle zbičovaného Krista. Tato socha nebyla ničím výraznější. Jestliže se od ostatních něčím odlišovala, pak pouze tím, že tělo Ježíše nebylo smrtelně vyzáblé. Působilo dojmem těla mladého člověka, ještě plného sil. Bolest neproměnila jeho tvář v pokřivenou masku. Ježíš měl skloněnou hlavu a jeho tvář odrážela bolestné zadumání a jakoby zahanbení – zahanbení za ty, kteří byli toho příčinou.
Nedíval se na Terezii, která se k soše pomalu blížila. Téměř se zdálo, že se na ni nechce dívat. Náhle jí připadlo, že tomu gestu porozuměla. Zachvátila ji hrůza a zoufalství. Co z toho, že si nějak zařídila život? Co z toho, že ho dokázala rozdělit mezi rozhovory v parlatoriu, řeholní povinnosti a chvíle vnitřní modlitby? Klidu nedošla. A pohled na tuto sochu rozmetal všechny uměle vytvořené omluvy. Byl to hlas bolesti toho, který jí nepřestával prokazovat lásku, ale zároveň žádal vše. Vrhla se na kolena a propukla v hořký pláč. Lkala usedavě. Pochopila, že Ježíš nechce ten klid, který si vytvořila. Žádal něco zcela jiného, než aby se poklidně těšila z jeho milostí a z lidského uznání. Byl žárlivý. Nechtěl dovolit, aby existovalo cokoli – kromě něho samého –, co by jí stačilo. Obětoval pro ni tolik – a co ona obětovala pro něj? Hledala klid, radost, uspokojení. Miluje snad doopravdy ten, koho za to uspokojuje chvála lidí? Zdalipak milovat neznamená i těšit se z příležitosti trpět pro milovaného? Aby člověk získal všechno, musí se všeho vzdát. „Ach, Ježíši", plakala, jak jsi dobrý, můj Pane a Králi! Znovu mě zachraňuješ přede mnou samou.“

 
 
Myšlenka na den: Není mocnější síly než ta, kterou Pán táhne srdce k sobě. Nejsme-li připoutáni, naše duše spěchá přímo do Boží náruče. (bl. Jakub Alberione)
Nahoru