20.10.2012, kategorie: Bl. Jakub Alberione

Běžné povinnosti

Běžné povinnosti

Náš cyklus ze života bl. Jakuba Alberiona pokračuje... úplně obyčejnými denními povinostmi. Svatí se totiž rodí do obyčejných rodin.

Když malý Jakub rostl, byl poněkud jiný než jeho starší sourozenci. Byl mnohem hubenější, slaboučký a také mnohem tišší než ostatní děti jeho věku. Maminka mu musela věnovat více své péče než svým starším synům. A tak měla snad i o to víc příležitostí k tomu, aby mu vyprávěla o dobrém Bohu, kterého sice nevidíme a neslyšíme, ale přece můžeme vnímat jeho láskyplnou péči. Ano, právě tato prostá, avšak hluboce věřící a praktickou moudrostí obdařená selská žena, byla tou, která budoucímu zakladateli velké Paulínské rodiny vštěpovala pravdy o Bohu a o dobrém životě podle jeho vůle. Avšak paradoxně, právě tohoto svého syna, který měl v budoucnosti jakožto kněz nejen trávit dlouhé hodiny v kostele, ale také postavit několik velkých chrámů, mohla do kostela brávat ještě méně než ostatní své děti. Malý Jakub tudíž kvůli své fyzické slabosti často v kostele omdlíval. Maminka s ním proto při bohoslužbách zůstávala u vchodu kostela, aby v případě jeho náhlé slabosti s ním mohla vyjít na čerstvý vzduch a posílit ho kouskem chleba, který pro jistotu nosila s sebou.

Starostlivost mámy Terezie Rosy však nezůstávala neopětována. Naopak, malý Jakub již od nejútlejšího věku rád pozorně naslouchal slovům své maminky a svými zvídavými otázkami reagoval na to, co mu vyprávěla. A tato schopnost pozorného naslouchání a otevřenost všemu novému mu zůstala na celý život. K těm delším rozhovorům byl samozřejmě čas zejména v zimě, kdy počasí neumožňovalo práci venku, a proto rodina trávila hodně času společně. V létě byl naopak téměř všechen jejich čas pohlcen prací na poli.

Otec se ráno probouzel jako první a hlasitě zavolal na děti, aby se probudily. Než děti vstaly, on už šel do stáje hodit hrst sena zvířatům, kterých bylo také potřeba při práci na poli. Zatímco zvířata přežvykovala, otec šel nabrat vodu, aby je napojil, a pak se stáhl do koutka, kde se pomodlil svou ranní modlitbu. Děti se modlily v kuchyni spolu s matkou. Pak těm, které šly do školy, zkontrolovala úkoly. Ti nejmenší kluci v ranním šeru ještě ospale poklimbávali a s nadějí vyhlíželi, zda nebude nebe třeba zataženo k dešti. To by se nevstávalo ráno tak brzy a mohli by si odpočinout o něco víc. Pak otec a starší synové odešli na pole. Pokud pracovali poblíž domu, v čas oběda je matka zavolala k jídlu. Jinak jim jídlo odnesla sama. Rodina se pak večer opět shromáždila ke společné večeři.

V neděli a ve sváteční dny chodila maminka na první ranní mši, která se slavila velmi brzy. Muži pak obvykle chodili na takzvanou „velkou mši“ v jedenáct hodin. Všichni se oblékli do těch nejlepších šatů a obuli si ty nejlepší boty, které již večer předtím jeden ze synů všem důkladně naleštil. Neděle byla také dnem, kdy si tatínek doplnil zásoby tabáku. Obyčejně koupil také sůl a někdy i trochu rybího masa. Mladší děti se pak v neděli odpoledne těšily na hry na návsi.

 
 
Myšlenka na den: Není mocnější síly než ta, kterou Pán táhne srdce k sobě. Nejsme-li připoutáni, naše duše spěchá přímo do Boží náruče. (bl. Jakub Alberione)
Nahoru