14.11.2018, kategorie: Titulní stránka

Až na dřeň (2)

Až na dřeň (2)
Svědectví ze 3. večera řeholníků a mladých lidí

Pro mladé lidi z pražské arcidiecéze (i pro ty, kdo přijedou odjinud) se již finišují přípravy čtvrtého večera mládeže s mladými řeholníky. Ani tentokrát nechybí možnost zaslat otázky dopředu. Během večera na ně bude odpovídat sedm "statečných" bratří a sester.  – Takto odpovídali jejich předchůdci na setkání v únoru.

***

  • Jde rozlišit nějaké „znamení“, pro jakou řeholi se rozhodnout? (odpovídá o. Vlastimil OMI)

Se „znamením“ je to trošku složitější. To by bylo na delší povídání. Aby znamení pocházelo opravdu od Boha, musí to časem do sebe v celku nějak zapadat, vytvářet jednotu a harmonii. Znamení, že nějaká řehole není pro mě, jsem nedostal. I když…?! Já jsem „čistokrevný“ konvertita. Byl jsem pokřtěný v šestadvaceti letech. To byla bomba! A ta bomba pokračuje dál. Ještě dnes jsem z toho na větvi. Křest byl pro mě velkým darem. Když jsem ho dostal, bylo mi jasné, že na něj musím nějak odpovědět. Tak se začalo rodit mé povolání. Jelikož jsem byl opravdu „ignorant“ a ničemu jsem nerozuměl – byl jsem sotva pokřtěný –, vzal jsem si na pomoc katalog řeholních řádů. Listoval jsem si v něm a pročítal si ho. Byly v něm dvě záložky – modrá a bílá. Protože jsem pokřtěný u redemptoristů na Svaté Hoře, hned šla modrá záložka k redemptoristům. Katalog jsem si prohlížel dál, díval se na všechny ty hábity a četl si historii řádů (samozřejmě i něco o charismatu) a hrozně se mi tam líbil misijní kříž oblátů. No a tak šla bílá záložka k oblátům.

Bylo mi ale jasné, že to budou redemptoristi. Nikoho jiného jsem totiž neznal. Domluvil jsem si s nimi tedy schůzku. Šel jsem tam s tím, jak jim řeknu, že už to nemůžu vydržet. Mluvil jsem tehdy se Standou Přibylem asi hodinu, a nic z toho jsem neřekl. Šel jsem domů ze Svaté Hory a řval vzteky. Byl jsem na sebe nazlobený: Tak dlouho to v sobě dusím, nemohu to nikomu říct, protože rodiče i přátelé jsou nevěřící, a teď, když se k tomu kroku odhodlám, tak to neřeknu!

Přišel jsem domů a maminka mi říká: „Hele, máš tady nějaké telefonní číslo, na které máš zavolat.“ Zavolal jsem a přitom jsem nevěděl, komu a kam vlastně volám. Na druhé straně byl jeden bratr oblát, první oblát, se kterým jsem kdy mluvil – Martin Sedloň. Volal mi, aby mě pozval k oblátům, poněvadž jsem odepsal na nějaký inzerát z Katolického týdeníku, že chci přijet na pouť konvertitů. On to organizoval a já jsem byl asi jediný, kdo mu napsal. Ptal se mě, jestli bych mu tu pouť pomohl připravit a mohl přijet o týden dřív na víkend. Takže to bylo vlastně „znamení“, že redemptoristi nejsou pro mě.

  • Je při hledání povolání „stopkou“ pocit, že na to nemáme? (odpovídá o. Slavomír SAC)

Vědomí, že nejsem „schopný“ a že „to nedám“, není nic jiného než poznání pravdy o sobě samém. Opravdu na to nemám, jsem takový. Těšme se z toho! Poznávám se a vidím, že na to nemám. A dodávám: „Bohu díky!“ Proč? Pamatujete si, jak to bylo s Mojžíšem? „Vyvedeš Izraelský lid!“ – „Já »to nedám«.“ – „Dám ti Árona, a »dáš to«.“ Gedeon: „Půjdeš do války a vysvobodíš Izrael.“ – „Ale já jsem přece pastýř.“ – „Půjdeš, jsi můj udatný bojovník. Ty »to dáš«.“ A ještě mu vzal několik tisíc vojáků – nechal mu jich jen tři sta – a poslal ho do války. Je úplně přirozené, když si člověk myslí, že „to nedá“. Je to známka, že o sobě zdravě a dobře smýšlí. „Nedám to.“ Pánu Bohu to ale vůbec nepřekáží. Nepovolává ty, kdo jsou „schopní“, ale povolané uschopňuje. Během formace, tedy během dobrodružství s ním, každého postupně v duchovním životě zdokonaluje. Tam člověk dostává sílu a odvahu. Zkrátka jde, a basta! Nezabývá se tím, jestli „to dá“, ale jde to zkusit, protože On to tak chce.

Stejné je to i u řeholních slibů (chudoby, čistoty a poslušnosti): Já „to nedám“. Co řeknu, bude možná pro někoho překvapením, ale ty to ani „nemáš dát“. Je to stejné jako u Desatera, kdy nejde o to, že my plníme Desatero a tím se budeme Pánu Bohu líbit. Smlouva s Bohem zní: Vyber si mě za Boha, a já způsobím, že budeš Desatero dodržovat. Když si mě vybereš a já budu tvým Bohem, udělám, že nesesmilníš, nepokradeš atd. Stejné je to i se sliby. Myslíme si, že MY jsme složili sliby? Ale to Bůh slibuje nám: „Slávku, jestli si mě vybereš za Boha, udělám, že budeš čistý, že budeš poslušný, že budeš… – To já to udělám. JÁ to udělám! Nebude to tvé, lidské dílo. Nebude to tím, jak moc se snažíš ty, jak jsi schopný ty a vůbec jaký jsi borec.“ To dělá Bůh. On to slibuje těm, kdo si ho vyberou za Boha. Pokud chceš mít odvahu, stačí, když se do Pána Boha zamiluješ. Zamilovaní jsou schopní dělat neskutečné věci a mají odvahu. To přeji každému z vás.

Jak řešíš absenci fyzické blízkosti člověka, když ji potřebuješ? (odpovídají s. Veronika CCN a s. Maxmiliána OSF)

Svou „nádrž lásky“ mohu naplňovat a také z ní dávat díky bratrům a sestrám, se kterými žiji, a díky přátelům, které mám i mimo komunitu. Jsou mezi nimi lidé, za kterými mohu přijít a říct: „Obejmi mě.“ Mohu být mezi nimi sama sebou a učit se od nich přijímat lásku tak, jak je kdo schopen ji dát. Ale jsou chvíle, kdy v sobě cítím, že mi nějak chybí ten jediný blízký muž. Nejsou často, ale jsou. Vím, že to patří k mé sexualitě a k mému ženství. Není to nic, co by mi bránilo vydat se za Bohem. Zvolila jsem si celibát, protože i lásku čerpám u Boha. Moc ji potřebuji a vnímám, že ji mohu nasávat v blízkosti Boha, ale i v blízkosti bratrů a sester.

Pokračuje s. Maxmiliána: To je teda otázka „až na dřeň“. Je dobře, že byla položena, protože je nesmírně důležitá. My jako ženy si musíme po věčných slibech i před nimi rozřešit dvě důležité životní události. Jsme povolány být matkami. Musíme se proto samozřejmě vyrovnat i s biologickým mateřstvím. Ještě si to dobře pamatuji. Bylo mi dvacet šest až třicet let a v té době mi opravdu biologické hodiny tikaly. Říkala jsem si, že mi strašně chybí mít vlastní děti, mít pokračovatele, a zároveň jsem ve svém srdci cítila: Neboj se, neboj se, budeš mít dětí víc, než si vůbec dokážeš přestavit. Což mohu potvrdit. Mám teď na starost sedmdesát pět holek. Takže těch dětí je fůra. Teď po třicítce vnímám, že je to super. Prostě jako by se to biologické mateřství „přerodilo“ a umožňuje mi být opravdovou matkou pro ty ostatní a fakt si to užívám.

A co se týče objetí a takových záležitostí: Podívejte, pro mě je to základní životní otázka: Má mě někdo rád? Dokážu mít někoho ráda? Často se spolusester ptám: „Máte mě rády?“ A ony mi vždycky řeknou: „To víš, že tě máme rády!“ A to mi obrovsky pomáhá. A taky se obejmeme. Není to tak, že když vstoupíte do kláštera, už vás nikdo neobejme ani nepohladí. Vůbec ne. Takže takhle se s tím vyrovnáme.

Ještě dodávám, že když člověk zůstane v celibátu, je v tom i obrovská tvůrčí síla. Prostě dostanete spoustu energie, kterou můžete investovat do Božího díla a do vztahů a pomáhá to. Necítím se opuštěně, sama nebo bez vztahů. Absolutně ne. Čím jsem starší, tím víc začínám vnímat, že se konečně ustaluji a že začínám okoušet, co to znamená nejen být milována, ale co je to milovat. Samozřejmě že se také těším do nebe, to je velká naděje, protože až budu v nebi, tak mě od Ježíše nikdo neodtrhne.

 
 
Nahoru