06.08.2013, kategorie: Titulní stránka

Adorace je rozhovor

Adorace je rozhovor

Na dnešní svátek Proměnění Páně přebíráme krásné svědectví víry jedné mladé dívky z jejího blogu. Zjistila, co znamená hledět na tvář Páně. Kéž je to i pro Vás všechny povzbuzením k podobnému setkání, jaké prožili i apoštolové na hoře Tábor (viz dnešní evangelium Lk 9,28-36). Nás těší, že jí k tomu dopomohla naše kniha.

Když jsem byla malá, celá rodina se snažila, abych se naučila mít ráda Pána Boha a on se postupem času stal mým nejlepším přítelem. Dnes jsem jim za to nesmírně vděčná.

Začalo to modlitbičkou "Andělíčku, můj strážníčku". Další přibývaly s postupujícím věkem. V době prvního svatého přijímání se kolem mě začalo stále častěji vyslovovat slovo „adorace“. Ačkoli ho doma často používali hlavně prarodiče, nikdo mi pořádně nevysvětlil, co to vlastně znamená. Později jsem si to „definovala“ asi takto: „Pan farář vytáhne ze skříňky to „sluníčko“, my se pomodlíme všechny modlitby, co známe, klečíme tak dlouho, dokud nás nerozbolí kolena, a pak jdeme domů. Až za hodně dlouho jsem pochopila, jak moc jsem se pletla….

V následujících letech moje víra procházela z mnoha důvodů těžkou krizí, a že bych sama dobrovolně klečela před svatostánkem, to ani náhodou. Důležitý zlom nastal před dvěma  lety, kdy mi po přijetí biřmování do života zasáhl Duch svatý a převrátil můj dosavadní životní i modlitební stereotyp vzhůru nohama. Začala jsem chodit pravidelně – a s velkou radostí – ke svátosti smíření i na mši svatou a mému životu se vrátil smysl. Tajemství adorace mi však stále zůstávalo skryto, naštěstí ne nadlouho.

Jednou za mnou přišla kamarádka, seděly jsme, pily čokoládu, povídaly si o všem možném a náš rozhovor se pomalu stáčel velmi zvláštním směrem: „Co dělat, když je člověk nešťastný a má problémy?“ Lucka zničehonic povídá „No, já když nevím kudy kam, jdu za Pánem Ježíšem a se vším se mu svěřím.“  Ta věta mi pořád zněla v hlavě. Přemýšlela jsem, co tím asi myslela. Vždyť při adoraci se přece jenom pomodlím a jdu domů, s nikým nic nerozebírám, nic nikomu nesvěřuji, nebo snad jo?!

Naštěstí se naše rodina už roky přátelí s jedním velmi dobrým knězem, a tak když jsem zase měla možnost se s ním vidět a osaměli jsme, zeptala jsem se: „Otče, co je to vlastně adorace?“ Bylo mi tehdy hrozně trapně, díval se na mě tak nevěřícně, jako bych mu oznámila, že zítra letíme na Měsíc. Konečně mu došlo, že tu otázku myslím vážně a řekl: „Adorace je rozhovor dvou nejlepších přátel, přátel, kteří sobě navzájem bezmezně věří a mohou si říct ÚPLNĚ VŠECHNO, všechno, co je trápí, z čeho mají radost, co potřebují… To je adorace.“  To mi stačilo. A protože šel právě sloužit mši svatou, po níž následovala adorace, šla jsem s ním odhodlána, že to okamžitě vyzkouším.

Jen co jsem si klekla, pocítila jsem náhlou, velmi příjemnou změnu. Už tam nebylo jenom „sluníčko“ (monstrance), připadalo mi, že naproti mně sedí Ježíš – můj nejlepší přítel – a říká: „Mluv, otevři své srdce a řekni mi o všem, o svých radostech, bolestech, touhách… Mluv a neboj se, jsem tu pro Tebe.“ Byla jsem z té změny v takovém šoku, že jsem ze sebe nevypravila ani slovo, jen jsem klečela, dívala se a pan farář mě celou tu dobu s úsměvem sledoval. Když jsme se opět setkali před kostelem, podal mi lístek papíru, na kterém stálo "Adorace a útěcha – Paulínky", a řekl: „Kup si tuhle knížku, ona ti pomůže.“

Druhý den jsem si pro ni došla do knihkupectví a ještě ten večer jsem ji jedním dechem přečetla. Nestačila jsem se divit, kolika různými způsoby se adá dorace vést a kolik se toho dá říct.  Od té doby je pro mě adorace nedílnou součástí duchovního života, a co víc, já se na ni TĚŠÍM. Možná i díky téhle malé nenápadné knížce!!!

Co napsat na závěr? Snad jen: Paulínky, díky za Vaši práci a za tuhle knížku, kterou můžu všem jen doporučit . Jen tak dál!

Autorkou příspěvku je Bára Chalupová (20 let), její blog naleznete zde.

 

 
 
Nahoru