21.05.2020, kategorie: Titulní stránka

7. neděle velikonoční (cyklus A)

7. neděle velikonoční (cyklus A)
Aleluja. Nenechám vás sirotky, praví Pán, jdu a zase k vám přijdu a vaše srdce se bude radovat. Aleluja.

Ježíš pozvedl oči k nebi a modlil se: „Otče, přišla ta hodina. Oslav svého Syna, aby Syn oslavil tebe. Obdařils ho mocí nade všemi lidmi, aby dal věčný život všem, které jsi mu dal. Věčný život pak je to, že poznají tebe, jediného pravého Boha, a toho, kterého jsi poslal, Ježíše Krista. Já jsem tě oslavil na zemi: dokončil jsem dílo, které jsi mi svěřil, abych ho vykonal. Nyní oslav ty mne u sebe, Otče, slávou, kterou jsem měl u tebe, dříve než byl svět. Zjevil jsem tvé jméno lidem, které jsi mi dal ze světa. Byli tvoji a mně jsi je dal a zachovali tvoje slovo. Nyní poznali, že všechno, cos mi dal, je od tebe; vždyť slova, která jsi dal mně, dal jsem jim. Oni je přijali a skutečně poznali, že jsem vyšel od tebe, a uvěřili, že jsi mě poslal. Já prosím za ně. Neprosím za svět, ale za ty, které jsi mi dal, vždyť jsou tvoji; a všechno mé je tvé a všechno tvé je mé. V nich jsem oslaven. Už nejsem na světě, ale oni jsou na světě; a já jdu k tobě.“

(Jan 17,1-11a)

Ježíšova velekněžská modlitba nám dává možnost nahlédnout do jeho srdce v té nejvypjatější chvíli jeho pozemského života: je po večeři, ještě před zatčením a na Ježíšovu lidskou přirozenost začíná doléhat tíseň velkého finále. Přišla ta hodina, kvůli níž sestoupil z nebe a stal se člověkem.
Celý svůj dosavadní život sloužil každý den Bohu a přinášel tak oběť odevzdání sebe sama za člověka oslabeného hříchem. Po celý život prožíval společenství se svým Otcem skrze Ducha Svatého, které je osobě Syna Božího v Trojici vlastní. Nyní však stojí před poslední zkouškou – tou, jež ho bude stát veškeré jeho síly a odhodlání až na hranici smrti. V předtuše, že bude volat: „Otče můj, Otče můj, proč jsi mě opustil!“ (srov. Mk 15,34; Mt 27,46), se zachvěla lidská přirozenost, kterou přijal.
Ale ani v této chvíli se nechce a nemůže vzdát své věrnosti Otci, protože je neoddělitelně spjata s jeho identitou Syna. O to intenzivněji však bude prožívat zdánlivou opuštěnost, jejíž první temné paprsky na něho počínají dopadat. Jeho touha oslavit Otce je silnější než cokoli, čím bude muset projít. Vždyť právě proto přišel.
My také – v míře, v jaké nám je Bůh v Kristově těle klade do cesty – čas od času víme, že přišla určitá důležitá hodina „rozcestí“, kdy máme zjevně oslavit toho, jehož vyznáváme. Jsou to okamžiky rozhodnutí a my prožíváme jejich tíhu. Je naprosto přirozené, stejně jako tomu bylo u Krista, že se naše srdce může zachvět obavami, zda vůbec obstojíme a vytrváme.
Ano! Vytrváme a obstojíme, pokud se již předtím budeme aktivně rozhodovat, že Bohu zachováme věrnost i v malých věcech. Tato předchozí fáze je nesmírně důležitá a nelze ji ničím nahradit. Uschopňuje nás totiž k tomu, aby se naší největší touhou a přáním stala oslava Boha, nikoli naše vlastní dočasná záchrana. Nakonec tak navzdory všem obavám a chvěním nebudeme moci jednat jinak.

Autorem tohoto zamyšlení je trvalý jáhen Ing. Martin Lejsal.

 
 
Nahoru