05.05.2017, kategorie: Titulní stránka

4. neděle velikonoční (A)

4. neděle velikonoční (A)
Den modliteb za povolání k duchovnímu stavu

Amen, amen, pravím vám: Já jsem dveře k ovcím. [...]
Já jsem přišel, aby měly život a měly ho v hojnosti.

Viz Jan 10,1-10

E-vangelium on-life

Jak začínají úspěšné proslovy těch, kteří za sebou chtějí strhnout velké zástupy a získat je pro svoji myšlenku? Hned první slova dokážou zalichotit uším posluchačů, takže se jim srdce rozbuší nadšením: „Ano. Právě to jsme chtěli slyšet!“

Dobrý Pastýř však ignoruje zásady zdařilého proslovu, neříká to, co chtějí lidé slyšet, a začíná úplně „nešikovně“: „Amen, amen, pravím vám…“ – tedy jinak řečeno: „Jediná pravda je to, co vám říkám já.“ Tohle se přece nenosí. Kdo si chce získat sympatie posluchačů, měl by jim podsunout pocit, že pravda nemůže být jen jedna, protože každý má tu svoji pravdu, podle které se může zařídit, jak se mu právě hodí.

Dalším nešikovným tahem – alespoň z pohledu dnešního posluchače – je řeč o ovcích. Odhlédneme-li od pestrobarevných obrázků s kudrnatými ovečkami z dětských knížek a roztomilých plyšových zvířátek, ovce nemusí být každému sympatická. A už vůbec není sympatické přirovnání ke stádu. Současná kultura nám přece dennodenně masíruje mozek ze všech stran, abychom se co nejlépe postarali o svoje „já“, abychom pěstovali svou individualitu, asertivitu a autonomii, chránili si svůj vlastní prostor, dbali o svůj vlastní účet, kupovali jen „svou vlastní“ značku kosmetiky, měli svůj vlastní blog, svou vlastní „image“, vlastní vyzvánění na mobilu... a hlavně svůj vlastní názor na všechno (i na to, čemu ani pořádně nerozumíme). Ale nestáváme se právě takto tupým stádem, které dovolí, aby mu přikazovali ti, kteří vnikají do jeho nitra skrze jeho slabosti (touhu vlastnit, bezbřehou touhu po uznání, touhu užít si za každou cenu...)?

Dobrý Pastýř si však může dovolit přirovnat své následovníky k ovcím. On jediný z nich totiž nedělá hloupé stádo. Naopak, volá své ovce jménem a vyvádí je. Oslovuje každého osobně a vyvádí ho ven ze zajetí, do kterého se sám dostal, a vede ho ke svobodě. Když všechny své ovce vyvede, jde před nimi... On sám jde příkladem. On sám nedělá z lidské touhy po svobodě a autonomii karikaturu, protože sám na sobě ukazuje, v čem spočívá pravá svoboda – svoboda Božích synů a dcer: „Ačkoli má božskou přirozenost, nic nelpěl na tom, že je rovný Bohu, ale sám sebe se zřekl, vzal na sebe přirozenost služebníka... Ponížil se a byl poslušný až k smrti...“ (srov. Flp 2,6-8) Ovce ho následují, protože znají jeho hlas – on jediný nezískává následovníky proto, aby z nich něco vytěžil. A nechce, aby ho následovali slepě a bez přemýšlení. Znát a rozlišovat jeho hlas je totiž náročné. Vyžaduje to pozornost a moudrost srdce.

 
 
 
Nahoru