14.11.2019, kategorie: Titulní stránka

33. neděle v mezidobí (cyklus C)

33. neděle v mezidobí (cyklus C)
Aleluja. Vzpřimte se a zdvihněte hlavu, protože se blíží vaše vykoupení. Aleluja.

Když někteří mluvili o chrámu, jakými krásnými kameny a pamětními dary je ozdoben, řekl Ježíš: „Přijdou dny, kdy z toho, co vidíte, nezůstane kámen na kameni, (všechno) bude rozbořeno.“ Zeptali se ho: „Mistře, kdypak se to stane? A jaké bude znamení, že to už nastává?“ Odpověděl: „Dejte si pozor, abyste se nenechali svést! Mnozí (lidé) totiž přijdou pod mým jménem a budou říkat: ‚Já jsem to!‘ a ‚Ten čas je tady!‘ Nechoďte za nimi! Až pak uslyšíte o válkách a vzpourách, neděste se, neboť to se musí stát napřed, ale nebude hned konec.“ Potom jim řekl: „Povstane národ proti národu a království proti království, budou velká zemětřesení, na různých místech hlad a mor, hrozné úkazy a velká znamení na nebi. Ale před tím vším vztáhnou na vás ruce, budou vás pronásledovat, vydávat synagogám (na soud) a do vězení, budou vás předvádět před krále a vladaře pro mé jméno. To vám dá příležitost k svědectví. Vezměte si tedy k srdci toto: Nepřipravujte se předem, jak se hájit. Vždyť já vám dám výmluvnost i moudrost, které nedovedou odolat ani odporovat žádní vaši protivníci. Budete zrazováni i od (vlastních) rodičů a sourozenců, příbuzných a přátel, a některé z vás usmrtí. Budete pro jméno mé ode všech nenáviděni. Ale ani vlas z hlavy se vám neztratí. Trpělivostí zachráníte svou duši.“

(Lk 21,5-19)

Dnešní evangelium je apokalyptické. To nám třeba může nahánět hrůzu, ale závěr lidských dějin nebude procházkou růžovým sadem. Už samotné narození Krista bylo ostatně provázeno vražednými ambicemi Heroda. A satan ze všech sil usiloval sprovodit Syna Božího ze světa, svého území. Na druhou stranu ovšem musela každá generace věrných učedníků čelit nástrahám a protivenstvím, které byly často nad jejich síly, a oni hledali cesty, kudy jít dál.
Kristus nás však, ať už budeme pouze jednou z mnoha generací na cestě k jeho příchodu nebo jsme tou poslední, neponechává samotné a bezradné. Směřuje naši pozornost k věcem, které nám mohou výrazně pomoci.
To první, co nás chce naučit, je, že nic z toho, co se zdá být pevné, co zde existuje již tisíce let, není tím, co nutně musí vydržet, a proto k tomu nelze upínat svou naději. Cokoli v našem světě i životě může padnout stejně jako chrám. Nic, co se zdálo být po generace oporou a záštitou nebo svědectvím o Boží blízkosti, nemusí obstát a vydržet. Zřítit se může cokoli, co člověk postavil. I církev může nabýt jiných podob, než na jaké jsme byli doposud zvyklí. Kámen nemusí zůstat na kameni. Ale tak jako v chrámu byl podstatný ten, kdo mu dával život, tak i u církve je podstatná její hlava. Jakou podobu bude mít její tělo, není důležité.
Ďábel, přestože zničil tělo Krista utrpením a na kříži, nemohl zasáhnout jeho tělo oslavené. Stejně se pokusí a pokouší zničit tělo Krista – církev. A je možné, že ji v současné podobě zničí. Slib Boží o nezničitelnosti církve se nevztahuje na její historické podoby a formy.
Pro mnohé to ve spojení s pronásledováním může být zničující. Pokud skončí formy světa a církve, na které byli zvyklí a které pro ně znamenaly to podstatné, těžko budou sbírat síly k obhajobě něčeho, co není. Proto je třeba prožívat vztah jen a jen s Bohem skrze církev a v církvi, a ne upírat zrak k jejím formám.
A co nejvíce pomůže těm, kdo se ocitnou v takových souženích? Pouze Bůh. Ale i ten někdy pracuje pomaleji, než bychom si přáli: proto Kristus zmiňuje trpělivost. A my jsme již dnes dostali příležitost ji posilovat v malých souženích, kterým býváme z Boží milosti vystavováni, a často od nich utíkáme.

Autorem tohoto zamyšlení je trvalý jáhen Ing. Martin Lejsal.

 
 
Nahoru