07.11.2019, kategorie: Titulní stránka

32. neděle v mezidobí (cyklus C)

32. neděle v mezidobí (cyklus C)
Aleluja. Ježíš Kristus je prvorozený z mrtvých, jemu buď sláva a vláda na věčné věky. Aleluja.

K Ježíšovi přistoupilo několik saduceů, kteří tvrdí, že není vzkříšení, a otázali se ho: „Mistře, Mojžíš pro nás ustanovil: ‚Zemře-li někomu bratr, který měl manželku, ale byl bezdětný, ať si tu manželku vezme jeho bratr a zplodí svému bratru potomka.‘ Bylo tedy sedm bratrů. První se oženil a zemřel bezdětný. Ženu si vzal druhý a třetí a stejně tak (všech) sedm, nezanechali však děti a zemřeli. Nakonec zemřela i ta žena. Kterému z nich bude tedy ta žena náležet při vzkříšení? Vždyť ji mělo za manželku všech sedm!“ Ježíš jim řekl: „Lidé tohoto světa se žení a vdávají. Ale ti, kdo budou uznáni za hodné dosáhnout onoho světa a vzkříšení z mrtvých, nebudou se ženit ani vdávat. Už přece nemohou zemřít, jsou totiž rovni andělům a jsou syny Božími, neboť mají účast na vzkříšení. A že mrtví budou vzkříšeni, to naznačil i Mojžíš ve (vyprávění o hořícím) keři, když nazývá Pána ‚Bohem Abrahámovým, Bohem Izákovým a Bohem Jakubovým‘. On přece není Bohem mrtvých, ale živých, neboť všichni žijí pro něho.“

(Lk 20,27-38)

Zkusme dnešní evangelium nahlédnout z trochu jiné perspektivy. Nebo snad máme problém jako saduceové věřit, že přijde vzkříšení z mrtvých? Já ne. Každou neděli se to modlíme ve Vyznání víry a rovněž celý Nový zákon svědčí o obrovské naději, kterou první křesťané do vzkříšení vkládali. Sám sv. Pavel napsal, že pokud není vzkříšení, jsme dosud ve svých hříších a naše víra je marná (srov. 1 Kor 15,1n).
Na druhou stranu je zřejmé, že naše naděje se upínají spíše k životu nesmrtelné duše, která ve chvíli smrti přechází k Bohu. Jenže jako by nám to stačilo. Proč tedy texty evangelií a dopisů apoštolů píší především o vzkříšení, které je spojeno s druhým příchodem Krista?
Člověk byl již na počátku stvořen jako celek hmotně-duchovní a jako takový měl růst ve stále užším společenství s Bohem. Život duše po smrti těla tak není konečným cílem a tou poslední zastávkou. Člověk, já, tedy ten duchovně duševní princip mé osoby, roste, poznává a vnímá skrze tělo. Prostřednictvím smyslů prožíváme úplně všechno. A Bůh si přeje, abychom skrze oslavené tělo, tedy v maximální intenzitě, prožívali celou věčnost, tak jako je Syn Boží, jeden z Trojice, po Otcově pravici i s oslaveným tělem.
Než k tomu však dojde, je nutné, aby naše duše byla očištěna a připravena jako nové víno do nových měchů. K této očistě dochází už nyní a často i po smrti. A až dozraje svět a naplní se počet bratří a sester (jak píše sv. Jan ve svém Zjevení), přijde Pán a dojde ke spojení duše s tělem. Pak začne skutečný život, pro který nás Bůh stvořil.
A pochyby saduceů o tom, komu ona žena bude patřit? Víte, až budeme hledět na Jeho tvář, bude zhola nemožné, abychom patřili někomu a něčemu jinému než Jemu. Ale právě v Něm, si budeme všichni navzájem blíž, než jsme si kdy byli třeba s našimi partnery zde na zemi.

 Autorem tohoto zamyšlení je trvalý jáhen Ing. Martin Lejsal.

 
 
Myšlenka na den: Není mocnější síly než ta, kterou Pán táhne srdce k sobě. Nejsme-li připoutáni, naše duše spěchá přímo do Boží náruče. (bl. Jakub Alberione)
Nahoru