22.10.2014, kategorie: Titulní stránka

30. neděle v mezidobí (A)

30. neděle v mezidobí (A)

Když se farizeové doslechli, že Ježíš umlčel saduceje, shromáždili se a jeden z nich, znalec Zákona, ho chtěl uvést do úzkých...
Viz Mt 22,34-40

E-vangelium on-life
Již několik po sobě následujících neděl jsme svědky napjatých rozhovorů mezi Ježíšem a představiteli elity židovského národa – velekněžími, staršími lidu, farizeji, znalci Zákona a saduceji. Evangelium 30. neděle je předposledním dílem tohoto „seriálu“. Začal podobenstvími o láskyplné péči a trpělivosti Boha, který toužebně (ale marně) očekává svobodnou odpověď člověka (viz podobenství o dvou synech a o vinici se zlými vinaři). Pokračování se nese v podobném duchu. V podobenství o svatbě králova syna se ještě s větší naléhavostí ozývá Boží touha po tom, aby člověk konečně zareagoval na jeho opakované pozvání. Opět však nenachází odezvu. Evangelista sice poznamenává, že velekněží a farizeové poznali, že v podobenství o vinařích Ježíš mluví o nich (viz Mt 21,45), ale jejich reakce nasvědčují, že uvažují stále po svém. Vytahují na Ježíše otázku o placení daně císaři. Sama o sobě určitě není nezajímavá. A Ježíš dovede i tuto příležitost využít k tomu, aby – podobně jako v předchozích podobenstvích – vedl pozorného posluchače od úzkoprsého lidského troškaření k velkorysosti, k níž dospívá ten, kdo upíná svůj pohled na Boha. Nicméně v kontextu, v němž tato otázka zaznívá, začíná naplno vysvítat, že velekněží a farizeové jsou úplně mimo. Vrcholem jejich trapnosti je další a poslední z jejich vychytralých otázek: „Mistře, které přikázání je v Zákoně největší?“

Obsahem všech zmiňovaných podobenství, které jim Ježíš vyprávěl, je nesmírně láskyplná Hospodinova péče. Ježíš naléhavě trvá na tom, že Hospodin opakovaně podniká stále nové a nové kroky vstříc člověku a čeká pouze na jeho odpověď a přijetí. Podstatou Ježíšova hlásání není to, co má a nemá, smí nebo nesmí dělat člověk, nýbrž to, co pro něj neustále dělá Bůh. Jakékoliv „smím“, „nesmím“ či „musím“ je pouze samozřejmým důsledkem vzájemného láskyplného vztahu. Pro toho, kdo dobře pochopil to první, je to druhé úplnou samozřejmostí. Avšak ten, kdo se stará pouze o to druhé, zoufale staví svůj život na písku. To je situace velekněží a učitelů Zákona. Pořád melou jen a jen svoje: „Mistře, které přikázání je v Zákoně největší?“ Jejich otázka je pohrdavým mávnutím rukou nad osvobozující pravdou o Bohu, kterou předkládá Ježíš. Ta je nezajímá. Vztah k Bohu je nezajímá. Mají zájem jen o minimum nezbytné k tomu, aby si zachovali image bezúhonných lidí. Takové minimum ale neexistuje. Existuje pouze celý Zákon a Proroci a to není o plnění přikázání, nýbrž o vztahu Boha a jeho lidu. Ježíšova odpověď opět ukazuje stejným směrem jako všechna jeho podobenství: „Miluj Pána, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí. Miluj svého bližního jako sám sebe.“ Existuje někdo, kdo by si mohl u těchto dvou přikázání spokojeně zaškrtnout pomyslné políčko „splněno“?

 
Ke stažení Ke stažení
 
Myšlenka na den: Lidský život je krátký, ale člověk si jím připravuje svou věčnost. (bl. Jakub Alberione)
Nahoru