17.10.2014, kategorie: Titulní stránka

29. neděle v mezidobí (A)

29. neděle v mezidobí (A)

Tak praví Hospodin o svém pomazaném Kýrovi: „Vzal jsem ho za pravou ruku, abych mu podmanil národy, abych odpásal bedra králů, abych před ním otevřel vrata, aby žádná brána nezůstala uzavřena.

Viz Iz 45,1.4-6

Ukažte mi peníz, kterým se platí daň!“ Podali mu denár. Zeptal se jich: „Čí je to obraz a nápis?“ Odpověděli: „Císařův.“ Tu jim řekl: „Dávejte tedy, co je císařovo, císaři, a co je Boží, Bohu.“

Viz Mt 22,15-21

E-vangelium on-life

Jestliže nedělní liturgie předkládá úryvek s chválou na perského krále Kýra, jenž vyvolenému národu umožnil návrat z babylonského zajetí, určitě to není proto, abychom ještě i dnes s obdivem upírali zasněný pohled na historickou postavu, jejíž sláva vyhasla již před víc než 25 stoletími. Hospodinův pomazaný – král Kýros je pouze matným a velmi nedokonalým předobrazem jiného a mnohem většího Hospodinova pomazaného – Krista. Jemu Hospodin podmanil všechny národy. Před ním se otvírají všechna vrata a žádná brána nezůstává uzavřena. Jeho Hospodin opásal slávou a mocí. On definitivně vysvobodil Hospodinův lid z mnohem horšího zajetí, než bylo zajetí babylonské. Starozákonní chvála na krále Kýra má trvalý význam pro stále nové generace čtenářů a posluchačů jen proto, že je až dosud platným pozváním k chvále jiného Hospodinova pomazaného, a tím je Ježíš Kristus. Starozákonní izaiášovský text nás tak učí důležitému myšlenkovému kroku, který je velmi užitečný k pochopení i jiných biblických textů. Je to posun od nedokonalého předobrazu k stále plnějšímu poznání toho, koho představuje. Učí nás postupovat od nejasných náznaků k podstatě skutečnosti, kterou znázorňují, a od dočasných pozemských skutečností k trvalým a definitivním Božím pravdám. Pozvání k podobnému kroku je ukryto i v Ježíšově odpovědi na otázku o placení daně: „Dávejte, co je císařovo, císaři, a co je Boží, Bohu.“ Povinnost dávat císaři, co je císařovo, Ježíš zdůvodňuje císařovým obrazem a nápisem na daňové minci. Jeho odpověď má však ještě druhou část: „Dávejte Bohu, co je Boží.“ Zdůvodnění tohoto závazku již Ježíš nevyslovuje. Můžeme k němu dospět sami. Existuje mezi stvořenými dobry něco, co by neneslo stopu svého Stvořitele? Nejsou snad na všech živých i neživých stvořeních „otisky prstů“ toho, který je stvořil? Není sám člověk jeho vlastním obrazem a podobou (viz Gn 1,27)?

Podobně jako tomu bylo mezi starozákonním Kýrem a novozákonním Kristem, i císařovo právo na podíl z peněz, které nesou jeho obraz a nápis, je pouze bledým a velmi nedokonalým obrazem Božího práva na všechno, co stvořil. Nicméně aby se nám obraz a zobrazovaná skutečnost neslily dohromady, kromě podobnosti je mezi nimi i propastný rozdíl. O Kýrovi Hospodin říká: „Poctil jsem tě, i když jsi mě neznal.“ O Kristu platí: „Nikdo nezná Otce, jenom Syn (srov. Mt 11,27). Platit daň císaři znamená trpět jeho nadvládu. Náležet Bohu a všechno mu odevzdávat znamená požívat plnost svobody.

 
Ke stažení Ke stažení
 
Myšlenka na den: Není mocnější síly než ta, kterou Pán táhne srdce k sobě. Nejsme-li připoutáni, naše duše spěchá přímo do Boží náruče. (bl. Jakub Alberione)
Nahoru