12.09.2019, kategorie: Titulní stránka

24. neděle v mezidobí (cyklus C)

24. neděle v mezidobí (cyklus C)
Aleluja. Bůh pro Kristovy zásluhy smířil svět se sebou a nás pověřil kázáním o tomto smíření. Aleluja.

Do Ježíšovy blízkosti přicházeli samí celníci a hříšníci, aby ho slyšeli. Farizeové a učitelé Zákona mezi sebou reptali: „Přijímá hříšníky a jí s nimi!“ Pověděl jim tedy toto podobenství: „Kdo z vás, když má sto ovcí a jednu z nich ztratí, nenechá těch devětadevadesát v pustině a nepůjde za tou ztracenou, dokud ji nenajde? A když ji najde, s radostí si ji vloží na ramena. Až přijde domů, svolá své přátele i sousedy a řekne jim: ‚Radujte se se mnou, protože jsem našel svou ztracenou ovci.‘ Říkám vám, že právě tak bude v nebi větší radost nad jedním hříšníkem, který se obrátí, než nad devětadevadesáti spravedlivými, kteří obrácení nepotřebují. Nebo která žena, když má deset stříbrných mincí a jednu z nich ztratí, nerozsvítí svítilnu, nevymete dům a nehledá pečlivě, dokud ji nenajde? A když ji najde, svolá své přítelkyně i sousedky a řekne jim: ‚Radujte se se mnou, protože jsem našla stříbrnou minci, kterou jsem ztratila.‘ Právě tak, říkám vám, mají radost Boží andělé nad jedním hříšníkem, který se obrátil.“ Dále řekl: „Jeden člověk měl dva syny. Mladší z nich řekl otci: ‚Otče, dej mi z majetku podíl, který na mě připadá.‘ On tedy rozdělil majetek mezi ně. Netrvalo dlouho a mladší syn sebral všechno, odešel do daleké země a tam svůj majetek rozmařilým životem promarnil. Když všechno utratil, nastal v té zemi velký hlad a on začal mít nouzi. Šel a uchytil se u jednoho hospodáře v té zemi. Ten ho poslal na pole pást vepře. Rád by utišil hlad lusky, které žrali vepři, ale nikdo mu je nedával. Tu šel do sebe a řekl si: ‚Kolik nádeníků mého otce má nadbytek chleba, a já tady hynu hladem! Vstanu a půjdu k svému otci a řeknu mu: Otče, zhřešil jsem proti Bohu i proti tobě. Už si nezasloužím, abych se nazýval tvým synem. Vezmi mě jako jednoho ze svých nádeníků!‘ Vstal a šel k svému otci. Když byl ještě daleko, otec ho uviděl a pohnut soucitem přiběhl, objal ho a políbil. Syn mu řekl: ‚Otče, zhřešil jsem proti Bohu i proti tobě. Už si nezasloužím, abych se nazýval tvým synem.‘ Ale otec nařídil svým služebníkům: ‚Honem přineste nejlepší šaty a oblečte ho, dejte mu na ruku prsten a obuv na nohy! Přiveďte vykrmené tele a zabijte ho! A hodujme a veselme se, protože tento můj syn byl mrtev, a zase žije, byl ztracen, a je zas nalezen!‘ A začali se veselit. Jeho starší syn byl právě na poli. Když se vracel a byl už blízko domu, uslyšel hudbu a tanec. Zavolal si jednoho ze služebníků a ptal se ho, co to znamená. On mu odpověděl: ‚Tvůj bratr se vrátil a tvůj otec dal zabít vykrmené tele, že se mu vrátil zdravý.‘ Tu se (starší syn) rozzlobil a nechtěl jít dovnitř. Jeho otec vyšel a domlouval mu. Ale on otci odpověděl: ‚Hle, tolik let už ti sloužím a nikdy jsem žádný tvůj příkaz nepřestoupil. A mně jsi nikdy nedal ani kůzle, abych se poveselil se svými přáteli. Když ale přišel tenhle tvůj syn, který prohýřil tvůj majetek s nevěstkami, dals pro něj zabít vykrmené tele!‘ Otec mu odpověděl: ‚Dítě, ty jsi pořád se mnou a všechno, co je moje, je i tvoje. Ale máme proč se veselit a radovat, protože tento tvůj bratr byl mrtev, a zase žije, byl ztracen, a je zase nalezen.‘“

(Lk 15,1-32)

Dnešní text evangelia může budit dojem, že by měla církev zásadně slevit ze své teologie i morálky, aby tak více otevřela dveře těm, kteří by chtěli vejít, ale nehodlají ve svém životě nic měnit. Tato tendence rychlostí orkánu zachvacuje západní civilizaci a v mnoha zemích je v podstatě katolická věrouka – nebo některé její části, pokud by byly veřejně prezentovány – postižitelná zákonem.
Ale příběh o celnících a prostitutkách doplněný vyprávěním o marnotratném synovi, je o něčem zcela jiném. Kristus miloval lidi bez rozdílu. Všichni, kteří k němu přišli, ať už byly jejich hříchy jakkoli veliké, se cítili být přijati. Na marnotratném synovi nám Kristus ukazuje, kdo byli ti hříšníci. Nešlo o lidi, kteří by si vynucovali vstup, a přitom si chtěli zachovat svůj životní styl a zvyky. Právě naopak, tito lidé byli ze svého dosavadního života unaveni, snad i znechuceni, a toužili po něčem lepším – co nebude trhat jejich duši na kusy, ale dá jim pokoj a smíření.
Každého takového člověka Kristus vítá. A vítá ho i církev, která je jeho tělem a skrze Ducha Svatého, jenž působí ve svátostech, otevírá přístup k uzdravení duše i těla. Tak jako tehdy před dvěma tisíci lety i dnes prostřednictvím církve Kristus kráčí tímto světem. Církev o něm hovoří, káže, slouží bohoslužby. I v současnosti chce církev lidem umož nit Krista potkat. A proto nemůže slevit z jeho obrazu, z jeho charakteru a učení. Jinak by lidé nepotkali Krista, ale pouze jeho karikaturu. A na tom závisí spása člověka.
Lidé byli ke Kristu přitahováni ze dvou důvodů: jeho naprostou čistotou a svatostí a pak také láskou, která je, nečisté, neodsuzovala, ale zvala k tomu, aby rostli k jeho podobě. A oni po tomto růstu zatoužili. Nesmíme jako církev, snad ze strachu či ostychu, navzdory měnícímu se světu, slevovat z podoby Krista, již jsme přijali. Možná se od nás téměř celý svět odvrátí, ale ti, které Bůh povolal, by neměli kam jít.

 Autorem tohoto zamyšlení je trvalý jáhen Ing. Martin Lejsal.

 
 
Myšlenka na den: Nemůžeme se spoléhat na budoucnost. Měli bychom pracovat každý den tak, jako by to byl poslední den našeho života. (bl. Jakub Alberione)
Nahoru