05.09.2019, kategorie: Titulní stránka

23. neděle v mezidobí (cyklus C)

23. neděle v mezidobí (cyklus C)
Aleluja. Jasnou tvář ukaž svému služebníku a nauč mě svým příkazům! Aleluja.

Ježíše cestou doprovázely velké zástupy. Obrátil se k nim a řekl: „Když někdo přichází ke mně a neklade svého otce, svou matku, ženu, děti, bratry a sestry – ano i sám sebe – až na druhé místo, nemůže být mým učedníkem. Kdo nenese svůj kříž a nejde za mnou, nemůže být mým učedníkem. Když někdo z vás chce stavět věž, nesedne si napřed a nespočítá náklady, jestli má dost na dokončení stavby? Kdyby totiž položil základy a nestačil ji dokončit, vysmáli by se mu všichni, kdo by to viděli, a říkali by: ‚Tenhle člověk se pustil do stavby, ale nemohl ji dokončit.‘ Nebo když má některý král vytáhnout proti jinému králi, aby s ním vedl válku, nesedne si napřed a neuvažuje, jestli se může s deseti tisíci (vojáků) utkat s tím, kdo proti němu táhne s dvaceti tisíci? Jestliže na to nestačí, vyšle posly, dokud je ten druhý (král) ještě daleko, a žádá o podmínky míru. Tak ani žádný z vás, kdo se nezřekne všeho, co má, nemůže být mým učedníkem.“

(Lk 14,25-33)

Z jednoho rozhovoru Ježíše se zákoníkem víme, že nejdůležitější dvě přikázání v Písmu svatém jsou – z Božího pohledu – milovat Boha celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou silou a svého bližního jako sebe sama. Z uvedeného je tedy zřejmé, že nás Kristus, vtělený Boží Syn, vyzývá, abychom všechny, a dokonce i sami sebe, kladli vždy až na druhé místo.
Není však nelidské dávat své blízké a milované až na druhé místo? Může to tak vypadat, ale pokusme se na tento „kříž“ pohlédnout na pozadí jednoho biblického příběhu. Kdysi dávno se jeden muž musel rozhodnout, jestli bude naslouchat Božímu hlasu a přijde o svou ženu, anebo ji poslechne a zůstane s ní; taková budoucnost se však zdála být prostoupena temně neproniknutelnou nejistotou. Ano, ten člověk byl Adam. Když mu Eva nabízela ovoce, mám za to, že tušil, co přijde a jaké následky to bude pro oba mít. Nakonec, za svého života, poznali tyto důsledky u sebe samých, jakož i v životech svých dětí, vnuků, pravnuků a tak dále. Byla to zkáza vztahů a ztráta oné nádherné harmonie, již směli zakusit pouze oni.
Dát Boha na první místo i za cenu toho, že své nejbližší odsuneme až za něho, je těžké, ale je to cesta, jak co nejvíce minimalizovat hřích, a pro ně samotné i svědectví o velikosti Boha, kterému jsme darovali svůj život.
Pokud naši blízcí na našem vlastním životě uvidí, že dáváme přednost Bohu před sebou samými, poznají, jak moc pro nás Pán znamená, jakou má pro nás hodnotu a že sami sebe neklademe výše než je. Nicméně takové rozhodnutí nás vždy stojí nějaké úsilí a sebezapření.
Kristova slova z evangelia jsou tedy spíše výzvou k zápasu, abychom ve svém vlastním životě upřednostňovali jeho před sebou. Milovat Boha více než své bližní a zároveň sebe sama více než Boha může totiž značit to největší pokrytectví, do kterého lze upadnout.

Autorem tohoto zamyšlení je trvalý jáhen Ing. Martin Lejsal.

 
 
Myšlenka na den: Pokora a důvěra v Boha jsou zárukou svatého života. (bl. Jakub Alberione)
Nahoru