14.03.2019, kategorie: Titulní stránka

2. neděle postní (C)

2. neděle postní (C)
Z oblaku se ozval hlas: „To je můj vyvolený Syn, toho poslouchejte!“

Ježíš vzal s sebou Petra, Jana a Jakuba a vystoupil s nimi na horu pomodlit se. Když se modlil, výraz tváře se mu změnil a jeho šat oslnivě zbělel. A hle, rozmlouvali s ním dva muži – byli to Mojžíš a Eliáš. Zjevili se ve slávě a mluvili o jeho smrti, kterou měl podstoupit v Jeruzalémě. Petra a jeho druhy však přemohl spánek. Když se probrali, spatřili jeho slávu a ty dva muže stát u něho. Jak se potom od něho vzdalovali, řekl Petr Ježíšovi: „Mistře, je dobře, že jsme tady! Postavíme tři stany: jeden tobě, jeden Mojžíšovi a jeden Eliášovi.“ Nevěděl, co mluví. Zatímco to říkal, objevil se oblak a zahalil je. Když se octli v oblaku, padla na ně bázeň. Z oblaku se ozval hlas: „To je můj vyvolený Syn, toho poslouchejte!“ Když se ten hlas ozval, byl už Ježíš sám. Zachovali o tom mlčení a nikomu v oněch dnech nepověděli nic o tom, co viděli.

(Lk 9,28b-36) 

 

Modlitba je pro nás občas těžký oříšek. Na jednu stranu ji vnímáme jako cestu sblížení s Bohem, na druhou stranu může být těžké se k ní odhodlat. A když už se odhodláme a prožijeme dotek Hospodina ve svém srdci, míváme tendenci modlit se právě pro tento pocit.
Odhodlat se k modlitbě je skutečně namáhavé. Vždyť i Ježíš a jeho tři učedníci stoupali na vysokou horu. Nebyla to odpolední vycházka v parku, ale náročný výstup. Je to obraz úsilí, které je třeba vynaložit, než se skloníme před Bohem a otevřeme své srdce i ústa. Do cesty se nám totiž ochotně staví mnohé: práce, péče o rodinu, hora neumytého nádobí nebo právě začínající film, který jsme chtěli vidět. Cokoli, ale vždycky něco. Během cesty na horu musel Kristus s učedníky překonávat křoví, spadlé stromy či balvany. Ani u nás to není a nikdy nebude jiné.
Když už se ale na pomyslnou horu vyškrábeme, často se nám zdá být modlitba nudná a stejně jako učedníci můžeme usnout, respektive nabýt dojmu, že se stejně nic neděje, a jít dělat raději něco jiného. Nic není větším omylem než toto. Jakmile totiž učedníci vyčerpáním usnuli, odehrály se ty nejdůležitější události: Mojžíš a Eliáš přišli povzbudit Krista v jeho nastoupené cestě oběti. Měl obavy a strach, který je tolik vlastní lidské, a tedy i jeho přirozenosti. Ale on nespal, nedal se odradit námahou anebo snad tím, že se po určitou dobu nic nedělo. Vytrval a jeho touha byla naplněna.
Odhodlat se k modlitbě je jedna část námahy, kterou je nám dáno překonat. Ta druhá spočívá v setrvání na modlitbě i přesto, že nám vnímatelně nic nepřináší. Někdy i opakovaně a po delší období. Nevadí, svou vytrvalostí dáváme zcela zřetelně najevo svou touhu po Bohu. A kdo nepřestane, dostane se mu setkání s nebem; dostane se mu poznání cesty, kterou má jít, útěchy, že Bůh je s ním, a síly, aby mohl povstat, vrátit se zpět mezi lidi a dokončit vše, co při modlitbě rozpoznal jako své poslání. Není důležitější činnosti, jíž bychom na tomto světě měli věnovat svůj čas.

 Autorem tohoto zamyšlení je trvalý jáhen Ing. Martin Lejsal.

 
 
Myšlenka na den: Ať je můj život ke slávě Otce, Syna a Ducha Svatého. (bl. Jakub Alberione)
Nahoru