2. neděle postní (C)
Ježíš vzal s sebou Petra, Jana a Jakuba a vystoupil s nimi na horu pomodlit se. Když se modlil, výraz tváře se mu změnil a jeho šat oslnivě zbělel. A hle, rozmlouvali s ním dva muži – byli to Mojžíš a Eliáš. Zjevili se ve slávě a mluvili o jeho smrti, kterou měl podstoupit v Jeruzalémě. Petra a jeho druhy však přemohl spánek. Když se probrali, spatřili jeho slávu a ty dva muže stát u něho. Jak se potom od něho vzdalovali, řekl Petr Ježíšovi: „Mistře, je dobře, že jsme tady! Postavíme tři stany: jeden tobě, jeden Mojžíšovi a jeden Eliášovi.“ Nevěděl, co mluví. Zatímco to říkal, objevil se oblak a zahalil je. Když se octli v oblaku, padla na ně bázeň. Z oblaku se ozval hlas: „To je můj vyvolený Syn, toho poslouchejte!“ Když se ten hlas ozval, byl už Ježíš sám. Zachovali o tom mlčení a nikomu v oněch dnech nepověděli nic o tom, co viděli.
(Lk 9,28b-36)
Modlitba je pro nás občas těžký oříšek. Na jednu stranu ji vnímáme jako cestu sblížení s Bohem, na druhou stranu může být těžké se k ní odhodlat. A když už se odhodláme a prožijeme dotek Hospodina ve svém srdci, míváme tendenci modlit se právě pro tento pocit.
Odhodlat se k modlitbě je skutečně namáhavé. Vždyť i Ježíš a jeho tři učedníci stoupali na vysokou horu. Nebyla to odpolední vycházka v parku, ale náročný výstup. Je to obraz úsilí, které je třeba vynaložit, než se skloníme před Bohem a otevřeme své srdce i ústa. Do cesty se nám totiž ochotně staví mnohé: práce, péče o rodinu, hora neumytého nádobí nebo právě začínající film, který jsme chtěli vidět. Cokoli, ale vždycky něco. Během cesty na horu musel Kristus s učedníky překonávat křoví, spadlé stromy či balvany. Ani u nás to není a nikdy nebude jiné.
Když už se ale na pomyslnou horu vyškrábeme, často se nám zdá být modlitba nudná a stejně jako učedníci můžeme usnout, respektive nabýt dojmu, že se stejně nic neděje, a jít dělat raději něco jiného. Nic není větším omylem než toto. Jakmile totiž učedníci vyčerpáním usnuli, odehrály se ty nejdůležitější události: Mojžíš a Eliáš přišli povzbudit Krista v jeho nastoupené cestě oběti. Měl obavy a strach, který je tolik vlastní lidské, a tedy i jeho přirozenosti. Ale on nespal, nedal se odradit námahou anebo snad tím, že se po určitou dobu nic nedělo. Vytrval a jeho touha byla naplněna.
Odhodlat se k modlitbě je jedna část námahy, kterou je nám dáno překonat. Ta druhá spočívá v setrvání na modlitbě i přesto, že nám vnímatelně nic nepřináší. Někdy i opakovaně a po delší období. Nevadí, svou vytrvalostí dáváme zcela zřetelně najevo svou touhu po Bohu. A kdo nepřestane, dostane se mu setkání s nebem; dostane se mu poznání cesty, kterou má jít, útěchy, že Bůh je s ním, a síly, aby mohl povstat, vrátit se zpět mezi lidi a dokončit vše, co při modlitbě rozpoznal jako své poslání. Není důležitější činnosti, jíž bychom na tomto světě měli věnovat svůj čas.
Autorem tohoto zamyšlení je trvalý jáhen Ing. Martin Lejsal.
