10.03.2017, kategorie: Titulní stránka

2. neděle postní (A)

2. neděle postní (A)

Ježíš vzal s sebou Petra, Jakuba a jeho bratra Jana a vyvedl je na vysokou horu, aby byli sami. 
A byl před nimi proměněn: jeho tvář zazářila jako slunce a jeho oděv zbělel jako světlo. 
Viz Mt 17,1-9

E-vangelium on-life

Ježíš vzal s sebou Petra, Jakuba a jeho bratra Jana a vyvedl je na vysokou horu, aby byli sami.– Být s někým o samotě může znamenat ostych, rozpaky, nejistotu nebo dokonce nudu...

Když je člověk o samotě s milovanou bytostí, jakoby zmizel celý okolní svět a čas, i prostor najednou ztrácí význam. Jak je to v mém případě, když jsem o samotě s Ježíšem?

Jeho tvář zazářila jako slunce… – Na tvář milované osoby se díváme tak, abychom si ji co nejlépe vštípili do paměti. Když kontemplujeme Kristovu tvář, on sám nás přetváří na svůj obraz. Když posloucháme milovaného Syna Otcova, stáváme se mu svým životem podobní, jeho tvář září v naší tváři a stává se sluncem pro druhé.

Jeho oděv zbělel jako světlo. – My, co jsme v Kristu pokřtěni, Krista jsme si oblékli (srov. Gal 3,27). Když posloucháme milovaného Syna Otcova a zachováváme jeho slovo, on sám se stává našim „zářícím oděvem“ a jen v tomto oděvu můžeme být „světlem světa“ (Mt 5,14).

Takto se naplní to, k čemu jsme křtem povoláni – že i o nás hovoří Otcův hlas: „To je můj milovaný syn, moje milovaná dcera.“

 

 
 
 
Nahoru