3. neděle v mezidobí (C)

Ježíš přišel do Nazareta, kde vyrostl, a jak měl ve zvyku, šel v sobotu do synagogy. Povstal, aby předčítal z Písma. Podali mu knihu proroka Izaiáše. [...]

Pak zavřel knihu, vrátil ji služebníkovi a usedl. A všichni v synagoze na něho upřeně hleděli. Začal k nim mluvit: „Dnes se naplnilo toto Písmo, které jste právě slyšeli.“

Viz Lk 1,1-4; 4,14-21

E-vangelium on-life

Nemusíme závidět Nazareťanům, že mohli upřeně hledět na Ježíše a slyšet přímo z jeho úst: „Dnes se naplnilo toto Písmo, které jste právě slyšeli.“ Biblické „dnes“ se totiž neskončilo v onu sobotu, kdy Ježíš přišel do nazaretské synagogy a předčítal tam z Písma. Proč tedy i my dnes v našich kostelích nehledíme upřeně na Ježíše s podobným očekáváním jako Nazareťané, ale svým zrakem spíš znuděně bloumáme, nebo pošilháváme po hodinkách? Možná proto, že nevíme, jak je možné i dnes upřeně hledět na Ježíše. Je pravda, že Ježíše neuvidíme stejným způsobem, jako ho viděli Nazareťané. Avšak to „dnes“, o němž se zmiňuje evangelista, se obnovuje všude, kde církev otvírá Písmo, a pokaždé, když služebníci slova věrně odevzdávají spolehlivou nauku, v které i oni byli vyučeni.

V běžném životě naše fyzické smysly vzájemně spolupracují. Většinou se zrak mimoděk obrací tím směrem, odkud sluch něco zachytil. Podobně je tomu i v životě víry. Oči v nadpřirozené oblasti dokážou zachytit jen velmi málo (nebo téměř nic). Zbystříme-li však sluch, soustředíme-li pozornost na Boží slovo a otevřeme-li srdce působení jeho milosti, jakoby mimoděk se na Ježíše upřou oči naši víry. A právě tehdy i o nás platí: „Začal k nim mluvit...“