19. neděle v mezidobí (B)

Židé reptali proti Ježíšovi, že řekl: „Já jsem chléb, který sestoupil z nebe.“ Namítali: „Copak to není Ježíš, syn Josefův? Známe přece jeho otce i matku. Jak tedy může tvrdit: »Sestoupil jsem z nebe«?“

Viz Jan 6,41-51

E-vangelium on-life

Reptající židé v evangeliu mají problém s tím, že ten úplně obyčejný Ježíš, Galilejec, kterého tak dobře znají, se označuje za chléb, za chléb živý, který sestoupil z nebe a je zdrojem věčného života. A jakoby to nestačilo, nárokuje si u svých posluchačů bezvýhradní odpověď víry. Tito posluchači však nejsou schopni (nebo nechtějí) propojit rovinu přirozených pojmů (chléb a život, jíst a žít) s rovinou nadpřirozenou. Ježíš stojí před nimi a mohou se ho dotknout, ale jeho slova je míjí. Není to však proto, že by byli zarytí materialisté. Naopak, duchovní skutečnosti mají v jejich životě pevné místo. Až tak v nich mají jasno, že nejsou ochotni přijmout, že by někdo z masa a kostí mohl na sebe vztahovat božské „já jsem“ (viz také Jan 8,24, Jan 8,28, Jan 8,58, Jan 13,19).
My poklekáme před bílou hostií, protože věříme, že je chlebem z nebe. Přijímáme skutečnost, že ten úplně obyčejný kousek chleba je Ježíš, který nás vzkřísí v poslední den a dá nám věčný život. Jsme zvyklí, že když vstoupíme do kostela, automaticky „přepínáme“ myšlení na nadpřirozenou rovinu a dokážeme v přesných pojmech opakovat, co je obsahem naší víry. Jsme však schopni (nebo ochotni) vpustit tento nadpřirozený obsah víry i do přirozené roviny běžného života? Víme, že existuje jakýsi věčný život. (A možná, že až na nás dolehne stáří nebo nemoc, budeme se na něj i trochu těšit.) Zatím však zůstává v mlhavé dálce a náš každodenní život „z masa a kostí“ jím zůstává nedotknutý. Není to však proto, že bychom byli extrémní spiritualisté. Naopak, hmotné skutečnosti mají v našem životě pevné místo. Je však až tak pevné, že nejsme ochotni přijmout, že by neviditelný Bůh mohl kráčet vedle nás ve všech úplně obyčejných situacích, které moc dobře známe.