Ježíš nepotřebuje borce, ale bratry

Světové dny mládeže se Svatým otcem v Madridu (WYD 2011) právě skončily. Letos jsme se jich zúčastnily poprvé jako zástupkyně českých paulínek. Spolu se sestrami z celé Evropy jsme se střídaly u mezinárodního „Stanu Slova“. Byly jsme také zapojeny do českého národního programu (vždyť povolání jedné z nás sahá právě do dob účasti na podobných setkáních – a tak je naše pomoc i výrazem vděčnosti). 

Než přineseme naši reflexi těchto dní, nabízíme zamyšlení připravené pro videokatechezi prvního dne v českém centru. Věnuje se čtyřem pohledům na Ježíše: jako na historickou postavu, na bratra, na Syna a na Ježíše Spasitele. Autorem minikatechezí byli dva kněží a jeden muž. Poslední z týmu tvořila žena – řeholnice. Lze asi vytušit, jaké téma dostala: Ježíš bratr! Život v komunitě, každodenní úsilí o bratrský/sesterský vztah by nešel bez toho, že bychom neměli upřeny oči na Ježíše, který se stal bratrem pro každého a který bratrským vztahům mezi sebou navzájem učil celým svým životem.

V Listě Židům se o Ježíši říká, že se nestydí lidi nazývat svými bratry (srov. Žid 2,11). Co je to za boha, že se nestydí za člověka a ještě ho nazývá svým bratrem? Je to Ježíš, který měl svou tvář, svůj hlas, který se uměl smát s apoštoly i zaplakat nad smrtí přítele. Dokud jsem o Ježíši četla jen v knihách a věděla o něm z doslechu, jeho obraz jsem viděla v dálce. Uznávala jsem, že byl významnou postavou a možná, že je nějakým tím bohem. Ale až když jsem se jím nechala osobně potkat, začal se měnit můj vztah k němu, ke mně samé a postupně i k těm, s nimiž mě učí říkat Bohu "Otče náš".
Ježíš mi je pořád nablízku a vidí do mého života jako sourozenec do mého pokojíčku, vidí i do mého nepořádku, do tajných přání a ví o mém skrývaném pláči, když se trápím. Jen díky této blízkosti od něj přijímám to, co mi říká, když mě povzbuzuje, i když mě bratrsky napomíná. Není to jen kamarád z nedělní mše, ale ten, kdo bok po boku kráčí mým životem a já mu plně důvěřuji.
Odpovědí na Ježíšovo bratrství je má láska. První list Janův má k tomu dobrý postřeh: „Kdo nemiluje svého bratra, kterého vidí, nemůže milovat Boha, kterého nevidí. Kdo miluje Boha, ať miluje i svého bratra“ (1 Jan 4,20). Tedy láska nejen vyzpívaná v okamžicích euforie, ale zcela obyčejná a konkrétní vůči druhým lidem. V mém případě při setkávání s lidmi v našem paulínském knihkupectví, v komunitním životě s mými spolusestrami, při setkání s nevěřícími příbuznými a třeba i jen při cestě tramvají po městě.
Ježíš nám říká: „Moji bratři jsou ti, kdo slyší slovo Boží a podle toho jednají“ (Lk 8,24). To je jasné slovo! Naslouchat evangeliu, napodobovat ho tak, jako když mladší sourozenci napodobují svého staršího bráchu. Tím nás Ježíš vede k tomu, že se spolu s ním naučíme další lidi přijímat za naše bratry a společně se stáváme dětmi nebeského Otce. To je ona civilizace lásky, k jejíž stavbě jsme pozváni. Jeho slovo nás inspiruje a jeho tělo, darované v eucharistii, nás k tomu posiluje. Sami od sebe bychom to vydrželi jen chvíli a po prvním nezdaru to vzdali. Ježíš nás hned nezve, abychom se přeplavili do Afriky a konali tam velké věci. K takovému zvláštnímu způsobu lásky nás musí speciálně vyzvat. Dnes má pro nás zdánlivě snadnější úkol: být si bratry právě teď a tady.
Kdysi „frčelo“ heslo rovnost – volnost – bratrství. Jenže vše bylo podle šablony: každý musel mít stejně, každý musel být stejný. Kdo se vymykal, za svou jinakost těžce platil. U Boha se jedná o jiný typ bratrství: každý od Otce dostal jiné dary, každý v sobě odráží jiný paprsek Božího světla, a to proto, aby mohl obdarovávat druhé. Být si bratry a sestrami znamená uznávat a přijímat jinakost druhého…
A že je to někdy nad naše síly? Poradím vám jeden trik, který jsem okoukala od samotného Ježíše. Když je mi zatěžko milovat druhé, když je nedokážu přijmout jako bratry, opakuji spolu s Ježíšem: „Otče, odpusť jim, vždyť nevědí, co činí“ (Lk 23,24). Nevědí, že mi ubližují, nevědí, že se právě dotkli mé rány, nevědí, že jsem to myslela dobře. Ty jim odpusť, protože právě teď toho já sama nejsem schopna. A tak má lidská bída – místo aby mě vzdalovala od bratří a Boží lásky – mě naopak k nim přibližuje!
Ježíš nepotřebuje borce, ale spolubratry! A pak tam: „Kde jsou dva nebo tři shromážděni v jeho jménu, tam bude on jako bratr zcela viditelný uprostřed nich“(srov. Mt 18,20). To je naše odpověď pro svět, který Boha nezakusil, který Boha vědomě nehledá, to je odpověď pro naše zklamané přátele, kteří více než po nějakém imaginárním bohu touží po blízkosti druhého člověka, po společenství. Pak si lidé kolem nás řeknou jako kdysi za prvních křesťanů: „Jen se podívejte, jak se milují!“ A my budeme vědět, komu za tu lásku vděčíme. Našemu Bohu, který se stal a je naším bratrem.