Hlavní menu:

Teologie těla Web sv. Pavla
 
07.02.2011, kategorie: Titulní stránka

Čokoládová světice naděje

Čokoládová světice naděje

8.2. si připomínáme v liturgickém kalendáři sv. Josefínu Bakhitu. Už jste o ní někdy slyšeli? 

Nedávno se o ní zmínil papež Benedikt ve své nové knize rozhovorů s Peterem Seewaldem, nazvané Světlo světa (česky teprve vyjde), hovoří také o tom, že se tu a tam dívá na filmy. S celou „papežskou domácností“ tedy. A že se mu v poslední době líbil film o Bakhitě. Jde o produkci RAI, nové série filmů o svatých.

Film Bakhita vypráví pozoruhodný příběh původně beznadějného případu, malé africké holčičky prodané do otroctví, posledního z lidí, ze které se stane sv. Josefína Bakhita. Bakhita je africké děvče. V útlém dětství jí ale potká asi jediné štěstí, totiž setkání se lvem, při kterém ji šelma nesežere. Ostatní karty ale hrají proti ní. Předčasná smrt matky, různá příkoří, prodej do otroctví. Zapomene vlastní jméno, kdo byli její příbuzní. Z ruky do ruky, od jednoho otrokáře k druhému. A přesto se tento z přirozeného hlediska beznadějný příběh rozvíjí a obrací. Právě pro její pozoruhodný příběh si ji zamiloval i současný papež, který o ní vícekrát hovoří. Ve své encyklice o naději, nazvané Spe salvi (odst. 3) si bere Josefínu Bakhitu za vzor člověka, který nachází v Pánu svou naději, který se díky jemu stává svobodným:

"Příklad života africké dívky Giuseppiny Bakhity, prohlášené Janem Pavlem II. za svatou, nám může pomoci pochopit, co znamená setkat se poprvé a skutečně s Bohem. Narodila se asi v r. 1869 – sama přesné datum neznala – v súdánském Dárfúru. Jako devítileté děvčátko byla odchycena překupníky s otroky, kteří ji do krve zbili, načež byla pětkrát prodána na súdánských tržištích. Naposledy se jako otrokyně dostala do služeb matky a manželky jednoho generála, kde byla dennodenně až do krve bičována; do konce života jí zůstalo na těle 144 jizev. Nakonec ji v r. 1882 koupil italský obchodník pro italského konsula Callista Legnaniho, který se kvůli postupu Mahdistů vrátil do Itálie. Po tolika úděsných majitelích, kterým až dosud Bakhita patřila, nyní poznala zcela jiného „pána“, „parón“, jak říkala v benátském dialektu, totiž živého Boha, Boha Ježíše Krista. Ve svém životě poznala pány, kteří ji přezírali a týrali ji nebo ji – v tom nejlepším případě – považovali za užitečnou otrokyni. Nyní se dozvěděla o „pánu“, který všechny majitele převyšuje, že je Pánem všech pánů a je to velmi dobrý Pán, zosobněná dobrota. Zakusila, že tento Pán zná i ji, stvořil ji a opravdu ji miluje. Uvědomila si tak, že i ji někdo miluje a ten někdo je nejvyšším „Pánem“, před nímž jsou všichni ostatní páni jen ubohými služebníky. On ji znal, miloval a očekával. Navíc se tento Pán sám nechal zbít a nyní ji očekává „na pravici Boha Otce“. Bakhita tím získala „naději“ – už ne jen malou, provizorní naději, že další majitel, ke kterému se dostane, bude snad méně krutý, ale velkou naději: „Jsem definitivně milována, a ať se stane cokoli, tato Láska mě stále očekává. A tak je dobrý i můj život.“ Skrze poznání této naděje byla „vykoupena“; už se necítila být otrokyní, ale svobodnou dcerou Boží. Pochopila nyní to, co Pavel zamýšlel slovy adresovanými Efeským, že dříve byli bez naděje a bez Boha na světě – bez naděje, protože bez Boha. Když ji chtěli znova poslat do Súdánu, zdráhala se; nechtěla opustit svého nově nalezeného „Pána“. Dne 9. ledna 1890 přijala křest, biřmování i první svaté přijímání z rukou benátského patriarchy. Později dne 8. prosince 1896 ve Veroně složila sliby v Kongregaci kanosiánek a od té doby, vedle plnění svých běžných povinností v sakristii a na klášterní vrátnici, vybízela na několika cestách po celé Itálii k misiím. Osvobození, jehož se jí dostalo v setkání s Bohem Ježíše Krista, chtěla – a cítila to jako svou povinnost – šířit dále, chtěla, aby bylo předáno co možná nejvíce lidem. Naději, která se v ní zrodila a která ji „vykoupila“, si nemohla ponechat jen pro sebe; tato naděje měla zasáhnout mnohé, měla se dostat ke všem." 

A v tom je nakonec obrovská síla poselství jejího života – ačkoli vnějškově, podmínky, do nichž jsme se narodili, výchova, které se nám dostalo, vše, co jako by protiřečilo zdravému lidskému rozvoji, nám může namlouvat, že jsme jen otroci a nevolníci, ve skutečnosti – díky tomu skutečnému Pánu – jsme vykoupeni, osvobození a tedy svobodní synové a dcery Boží, zodpovědní před Bohem za své jednání a za rozhodnutí, která učiníme. Už ale nejsme – podobně jako Josefína Bakhita – otroci. Uvažme: byla-li ona schopna plného a radostného života navzdory všemu, čemu se jí nezaviněně v životě dostalo, oč spíše bychom měli říci my, kterým se dostalo mnohem lepších výchozích podmínek než jí: "Já že jsem chudák? Já nejsem chudák, protože patřím Pánovi a do jeho domácnosti. To ti, co nejsou Pánovi, ti jsou praví chudáci!“

Citováno převážně z článku Bakhita, svoboda a naděje aneb Jaké filmy se papeži líbí o. Davida Vopřady.

Ukázka z filmu zde. Ve filmu její životní příběh není doslovný. Její životopis v češtině najdete ZDE.

8. a 10. března budeme film promítat v Klubu u Panny Marie Sněžné (vedle našeho knihkupectví).

Sestra Bakhita na historické fotografii                                       Bakhita v hereckém podání                           oficiální portrét ze svatořečení


Myšlenka na den: Lidstvo potřebuje vidět gesta pokoje a slyšet slova naděje a míru! (Papež František, Jednou větou)

RSS RSS | © Design: Paulínky s.r.o 2006-2015 | © Design, redakční systém: Webdesignum 2006-2015|