07.08.2017, kategorie: Titulní stránka

Budu jíst u něho a on u mě

Budu jíst u něho a on u mě

Nabízíme opět jedno zamyšlení nad Boží láskou k člověku. Čerpáme z knihy Vedeni Duchem svatým.

***

Zamysleme se nad textem svatého Jana (Jan 14,23): „Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo a můj Otec ho bude milovat a přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek.“ Když se duše otevře lásce, přichází do ní přebývat celá Trojice; obdobně otevírá duši lásce přítomnost Trojice v ní. Vše probíhá zároveň, ale iniciativa – ke které se duše bohužel může postavit zády – vychází vždy od Boha. Poslechněme si pozvání ze Zjevení 3,20: „Hle, stojím u dveří a klepu. Kdo uslyší můj hlas a otevře dveře“ – musíme být pozorní, zaslechnout hlas a otevřít dveře – „k tomu vejdu“: aby s námi povečeřel, když se den sklání a zdá se, že se na zem a do srdcí snáší jakési tajemství. Rozjímání, které přeje důvěrným rozhovorům: „budu jíst u něho“ v důvěrné blízkosti; ale to ještě není všechno: „a on u mě“, to znamená, že do našich srdcí vloží slova, která by se mohla podobat odpovědím Nevěsty na hlas Ženicha ve vzájemném objetí lásky.

Bude třeba, aby v nás svatá Trojice přebývala stále intenzivněji, v lidské duši však Trojice sídlí od chvíle, kdy je duše ve stavu milosti. I ten největší hříšník, který přijde s pokorou a zkroušeností ke zpovědi prosit o odpuštění, získává milost a jsou mu vlity ctnosti a dary Ducha.

Tři božské ctnosti, víra, naděje a láska, jsou třemi hvězdami na nebi lidské duše. Říká se jim božské, protože duši umožňují dotknout se Boha přímo v jeho tajemství. Skrze víru prosím samotného Boha o sílu, abych mohl i v temnotě noci lnout kořeny svého chápání ke všemu, co mi zjevuje ze svrchované Pravdy, kterou je on sám. V naději žádám samého Boha o nekonečné odhodlání, které mne dovede až k bezprostřednímu setkání tváří v tvář s ničím menším než s absolutní Blažeností, kterou je on sám. Láska proměňuje duši v to, co miluje, a tak už duše nežádá nic pro sebe, jak to dělala skrze víru a naději. Nejsou zde již dva, ale jen jednota: „Už nežiji já, ale žije ve mně Kristus“ (Gal 2,20). Žádá však vše pro Toho, v Němž se ztratila: „Posvěť se jméno tvé. Přijď království tvé. Buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi.“

Takové jsou tři božské ctnosti samy o sobě. Dokážou očistit až ke kořenům tři mohutnosti duše: chápavost, paměť a vůli; duši pak dovést až k proměňujícímu sjednocení. Podle toho, s jakým odporem se setkávají, jim však trvá nějaký čas, než se v nás zakoření. Někdy se dokonce zdá, že zůstávají jen na povrchu duší, jako zrno rozsévače, které padlo na neúrodnou půdu.

 
 
Nahoru