21.04.2017, kategorie: Titulní stránka

2. neděle velikonoční (A)

2. neděle velikonoční (A)

„Pokoj vám! Jako Otec poslal mne, tak i já posílám vás.“ 
Po těch slovech na ně dechl a řekl jim: „Přijměte Ducha svatého. 
Komu hříchy odpustíte, tomu jsou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou.“ (...) Potom vyzval Tomáše: „Vlož sem prst a podívej se na mé ruce, vztáhni ruku a vlož ji do mého boku; a nebuď nevěřící, ale věřící.“ Tomáš mu odpověděl: „Pán můj a Bůh můj!“

Viz Jan 20,19-31

E-vangelium on-life

„Dokud neuvidím na jeho rukou jizvy po hřebech a nevložím svůj prst na místo hřebů a nevložím svou ruku do jeho boku, neuvěřím.“ – Těmito slovy si apoštol Tomáš vysloužil přívlastek „nevěřící“, protože nebyl schopen uvěřit, dokud se nesetkal se vzkříšeným Kristem. Ale ani ostatní učedníci nebyli na tom se svou vírou omnoho lépe. Kdyby byli uvěřili Marii Magdaléně, když jim zvěstovala: „Viděla jsem Pána“ (Jan 20,18), asi by neměli „ze strachu před židy zavřeny dveře“. Jen o „druhém učedníkovi“, který běžel k hrobu spolu s Petrem a „doběhl k hrobu první“, se dozvídáme, že „viděl a uvěřil“ (viz Jan 20,4-8). Ale ti ostatní…?

Nebylo by tedy spravedlivější nazvat „nevěřícího“ Tomáše „pravdivým“ nebo „odvážným“ Tomášem? „Pravdivým proto, že pravdivě vyznává, že žádný člověk není schopen uvěřit, pokud ho sám Kristus neosloví: „Nebuď nevěřící, ale věřící.“ Ani ostatní učedníci nevěřili, dokud je neoslovil sám Zmrtvýchvstalý. „Odvážným“ proto, že odvážně ukazuje cestu víry, kterou musí projít každý, kdo se chce z učedníka za zavřenými dveřmi stát blahoslaveným, který uvěřil.

Víra není výsledkem rozumové operace ani produktem vyhodnocení informací. Vždyť stráže u hrobu byli dokonce svědky zmrtvýchvstání (viz Mt 23,11) – viděli události, vyhodnotili informace a přece neuvěřili. Víra je dar vzkříšeného Krista. Je to první a základní milost, kterou v nás působí Duch svatý. Nevěřit v toho, kterého poslal Otec a kterého vzkřísil z mrtvých, je naopak prvním a základním hříchem, který je kořenem každého zla. Proto Ježíš „dechl“ na učedníky a dal jim svého Ducha – očistil je od strachu a nevěry a vložil jim do srdce dar víry.

Aby člověk mohl uvěřit, musí se setkat s Kristem (v Slově, v církvi, ve svátostech, v modlitbě, v těch, které on poslal…). Proto Ježíš poslal učedníky, jako jeho poslal Otec, aby „odpouštěli hříchy“ – aby svým svědectvím o něm vysvobozovali lidská srdce z hříchu nevěry. Posílá učedníky (a tedy i nás), jako jeho poslal Otec, aby ti, kteří uvidí jeho svědky, mohli také říkat: „Viděli jsme Pána!“ Aby se prostřednictvím Kristových učedníků i druzí mohli dotknout jeho oslavených ran a aby prostřednictvím svědectví Kristových učedníků i další slyšeli jeho výzvu: „nebuď nevěřící, ale věřící!“ Tak můžou být blahoslaveni ti, kdo neviděli „historického“ Ježíše, ale uvěřili, protože se setkali se živým Kristem prostřednictvím těch, které on poslal.

 
 
Nahoru